Struktura internetu

Chceme-li, aby náš počítač, připojený do veřejné telefonní sítě prostřednictvím pevné linky nebo modemu, se mohl účastnit práce v Internetu, musí být schopen komunikovat s ostatními počítači na základě souboru určitých pravidel, konkrétně na bázi sady TCP/IP protokolů (TCP znamená Transmission Control Protocol - Protokol řízení přenosu, IP - Internet Protocol). Tedy musí být vybaven programovým vybavením, které to umožňuje.
Přenos datových sekvencí, zpráv, v Internetu neprobíhá jako přenos celku, ale jako posloupnost menších datových jednotek, paketů (packets). Každý paket je opatřen adresou zdroje a adresou cíle a při přenosu cestuje každý samostatně. Přitom je přihlíženo k okamžitému stavu průchodnosti spojů. Na konci cesty jsou přijaté pakety složeny v původní zprávu a pokud nějaký paket chybí, musí se vyžádat jeho nové zaslání. Za to vše zodpovídá právě TCP/IP protokol.
Každý internetovský počítač má přidělenu svoji IP adresu, kterou je 32bitové číslo. Je tvořeno čveřicí čísel oddělených tečkami (například 193.85.9.36). Protože IP adresa se špatně pamatuje, byl vytvořena služba DNS neboli Domain Name System (Systém doménových jmen). DNS totiž umožňuje přidělit adrese IP lidsky přívětivější a snáze zapamatovatelné jméno tzv. doménové jméno. Doménové jméno může vypadat následovně:

Na pravé straně za poslední tečkou je tzv. vrcholová doména (edu). Mimo USA je udávána dvoupísmenovou zkratkou státu (např. Česká republika má zkratku cz) v USA třípísmenovou zkratkou (edu - školství,škola; com - komerční podnik; org - nezisková organizace; gov - vládní úřad; net- síťové zdroje). Každá vrcholová subdoména se dále stromovitě člení na subdomény (ucl - University of California, lib - library). Poslední část adresy je označení počítače.
Uživatelé používají při zadávání adres doménová jména, zatímco počítače při komunikaci užívají IP adresy. Překlad jmen na IP adresy, eventuálně překlad IP adresy na doménové jméno, zabezpečuje služba DNS (Domain Name System). Jejím základem je celosvětově distribuovaná databáze doménových jmen a IP adres.
Počítače napojené do sítě Internet spolu komunikují prostřednictvím svých programů - procesů. Obvykle jeden program něco požaduje od druhého, vyžaduje službu. První je tedy v roli klienta, druhý v roli serveru. Při komunikaci mezi sebou se klient a server řídí dohodnutým protokolem.
Pro potřeby přístupu k internetovským zdrojům vznikl pojem Uniform Resource Locator. Je označován zkratkou URL. URL v sobě nese tři základní informační složky. První část (access-spec) specifikuje způsob přístupu ke zdroji - obvykle jménem nebo dohodnutou zkratkou příslušného protokolu (http, gopher, www,...). Druhou část tvoří údaje určující server (server-spec), na kterém je zdroj umístěn. Třetí část obsahuje specifikaci zdroje (resource-spec) na serveru. Prvá část je oddělena od druhé dvojtečkou a dvěma lomítky, druhá část od třetí jedním lomítkem. Obecný formát URL má tedy tvar